Úvod > Osobnost bl. Karla I.

Osobnost blahoslaveného Karla I.

následující text uvádíme s laskavým svolením autora:

PhDr. Milan Novák
rytíř Řádu sv. Řehoře Velikého a Záslužného řádu Rakouské republiky,
nositel Pamětního kříže bl. krále Karla I., představitel Modlitební ligy císaře Karla I. v ČR

Blahoslavený Karel I. z Domu Rakouského

Člověk, panovník, světec

Poslední císař rakouský, král český, apoštolský uherský král etc. etc. Karel ( celým křestním jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria ) Ota František Josef Rakouský, Marie Josefa Luisa Saská a jejich dva synové se narodil 17. srpna 1887 na zámku Perssenbeug v Dolním Rakousku jako příslušník jedné z nejstarších a nejvznešenějších vládnoucích dynastií světa. Z rodu Habsburského vzešlo devatenáct císařů Svaté říše římské a dvacet českých králů, dědiců královské krve Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Karel byl prvorozeným synem arcivévody Otty Habsbursko-Lotrinského a saské princezny Marie Josefy - jeho dědečkem byl arcivévoda Karel Ludvík, bratr císaře Františka Josefa I., a následník trůnu František Ferdinand d´Este byl jeho strýc.

Ačkoli v dětství byl arcivévoda Karel trůnu dosti vzdálen – následníky byli korunní princ Rudolf (+1889), císařův bratr Karel Ludvík (+1896 ), pak synové Karla Ludvíka František Ferdinand (+1914) i Otto, Karlův otec (+1906) – proroctví řádové sestry Marie Vincentie už v jeho dětství mu předpovědělo těžký úděl panovníka. Karel byl proto od útlého věku doprovázen modlitbami svých nejbližších. Jeho dětství bylo prosté a šťastné, ačkoli jeho otec, voják a milovník žen vyhlášený svými společenskými excesy, mu nemohl jít dobrým příkladem. Dlužno ale uznat, že péči o výchovu svého syna nezůstal arcivévoda Otto nic dlužen. Obklopen láskyplnou péčí matky, která ho vychovávala v katolické víře, vyrůstal Karel v laskavého a soucitného člověka, a do života vstoupil obdařen pevnými morálními zásadami a hlubokou vírou.

Habsburk v Čechách Čechem…

Ačkoli byl Karel příslušníkem arcidomu, studoval na vídeňském Schottengymnaziu - sice prestižní, ale veřejné škole. Další vzdělání pak získal v Praze, na Karlo-Ferdinandově universitě. Od roku 1906 žil na Hradčanech a u významných universitních profesorů se věnoval studiu oborů, v tradici vzdělávání příslušníků arcidomu obvyklých: historie, ekonomie, práva.

Jak bylo zvykem v panovnickém domě, už v šestnácti letech byl arcivévoda jmenován poručíkem a v roce 1905 v císařské armádě nastoupil službu: nejprve formálně u husarského pluku svého otce a poté v roce 1908, už jako plnoletý, naostro u dragounského pluku č. 7 vévody Lotrinského, jehož štáb v té době sídlil v posádce Brandejs nad Labem.

Zámek Brandýs nad Labem Zdejší staroslavný císařský a královský zámek se 1. července roku 1908 stal Karlovým novým domovem a kasárna v bývalé jezuitské koleji přímo naproti poutnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi byla místem, kde vykonával svoji každodenní důstojnickou službu. Jako byl pro svou svědomitost, spolehlivost, otevřenost a kamarádství Karel oblíben mezi vojáky, tak byl pro svou milou a přátelskou povahu, dobrosrdečnost a skromnost oblíben mezi občany města a okolí, s nimiž se rád stýkal.

Jako předkové jeho rodu, panovníci, kteří ve Staré Boleslavi budovali mariánskou svatyni (císař Matyáš a Anna Tyrolská), chránili a uctívali obraz staroboleslavské Bohorodičky (Ferdinand III., Leopold I. a jiní), také Karel Habsburský ve svém mládí na tomto starobylém poutním místě vzhlížel k Palladiu země české a osobně prožíval svatováclavskou tradici - jen možná ještě silněji, protože mluvil česky a s českým prostředím se v tomto městě také sžil.

V jiném městě v Čechách, ve Františkových Lázních, se začal příběh Karlovy celoživotní lásky a manželství, požehnaného osmi dětmi. Karlovo srdce si tu získala družka z jeho dětských let, princezna Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského ( 9.5.1892 – 14.3.1989), která po matce z rodu portugalských králů Braganca zdědila krásu a temperament. Po zásnubách ve vile Pianore v italském Toskánsku bylo datum sňatku stanoveno na 21. říjen 1911, a v rakouském poutním místě Mariazell svěřili Zita a Karel svůj vzájemný vztah pod ochranu Panny Marie.

Před svatbou se Zita setkala se zvláštním prorockým slovem papeže Pia X. , který, žehnaje jejímu sňatku, označil Karla za příštího císaře - v době, kdy ještě nikdo netušil nic o budoucích dramatických osudech monarchie. „Bude odměnou Boha Rakousku za to, co Rakousko vykonalo pro církev“ řekl tehdy o Karlovi svatý Pius X.

Císařovna Zita v následujících letech beze zbytku naplnila přání svého manžela, který jí ve svatební den řekl: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe“. Do smrti mu zůstala nejspolehlivějším a nejvěrnějším přítelem i rádcem, a v dobrém jej posilovala ve chvílích, kdy zůstal při svém poslání zcela opuštěn. Dá se říci, že v Zitě měla Rakousko-Uherská monarchie po mnoha dlouhých desetiletích zase opravdovou císařovnu.

Koncem krátké svatební cesty, dne 28. listopadu 1911, přijel Vysoký pár Karel a Zita s velkou slávou do Brandýsa. Arcivévoda se vrátil do své posádky v Čechách k vojenským povinnostem i k obyčejnému, v zásadě prostému dennímu životu. Jak císařovna Zita později mnohokráte vzpomínala, v tomto městě novomanželé prožili jediné opravdu šťastné měsíce společného života.

V roce 1912 musel arcivévodský pár odcestovat do Haliče, až na tehdejší hranice Rakousko-Uherska s Ruskem ( do obce Kolomea, dnes na Ukrajině ), kam byl pluk brandýských dragounů přeložen. Karel se Zitou se do Brandýsa stále vraceli, na soukromé i oficiální návštěvy, a zámek Brandýs nad Labem, který si v roce 1917 císař Karel koupil, zůstal jeho osobním sídlem až do konce monarchie. K Brandýsu, k zámku i městu, se později císař Karel I. vracel vzpomínkami, sem možná směřoval své marné naděje na trochu osobního štěstí i poté, co jeho úsilí o mír bylo zmařeno a staletá říše se rozpadala.

Dej, ať z víry moc mu plyne…

Atentát na Františka Ferdinada d´Este 28.června 1914 změnil běh dějin i život arcivévodských manželů. Karel se náhle stal následníkem trůnu a zároveň byl spolu s miliónem mužů vržen do válečné vřavy. Na ruské i italské frontě poznal hrůzy války, viděl, jak vojáci obou stran jsou vražděni ohněm a železem. Karel pláče nad jejich osudem a jako frontový velitel se snaží svými rozkazy mírnit toto běsnění: „Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost aby vynaložil veškeré úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: nebrat zajatce! Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.“

Když v listopadu 1916 v Schönbrunnu umíral František Josef I., byl si vědom, jaké strašlivé dědictví svému nástupci zanechává: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho byl Karla ušetřil“…Karel se 21. listopadu 1916 stal císařem a králem 50-ti milionové mnohonárodnostní říše, zmítané v nekonečném neštěstí světové války, na níž neměl žádný podíl. Možná, že starý císař František Josef I. vědomě chránil svého nástupce od tíhy osudové odpovědnosti za vypovězení války Srbsku, když jej v rozhodující chvíli dne 7. července 1914 nepřizval ke zvláštnímu zasedání ministerské rady.

Karel však válku zdědil a v prvním manifestu, kterým se obrátil ke svým národům jako nový panovník, ohlašoval: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“ Veden neochvějnou vírou, soustředil mladý císař veškeré své úsilí k nastolení míru a ke zmírnění válečné bídy, pokoušel se i dosáhnout smíření národů své říše. Po nástupu na trůn odstranil vojensko-byrokratickou diktaturu a obnovil právní stát. Poprvé od začátku války svolal parlament.

„Je Mou neotřesitelnou vůlí vykonávat Prozřetelností Boží Mně svěřená práva a povinnosti takovým způsobem, abych vytvořil základnu pro utěšený a požehnaný vývoj všech Mých národů. Politika nenávisti a odplaty, živená nejasnými poměry, vyvolala světovou válku. Až tato válka skončí, bude muset být nahrazena politikou usmíření. Tento duch musí zavládnout také uvnitř státu. Je zapotřebí s odvahou a rozmyslem, při vzájemné vstřícnosti, uspokojit tužby národů. Ve znamení takovéto smířlivosti chci, s mocnou Boží pomocí, vykonávat Své vladařské povinnosti a chci jako první nastoupit cestu shovívavého odpuštění a přikrýt závojem zapomnění ony politováníhodné poklesky, jež se udály během války a vedly k trestnímu stíhání. Promíjím trest těm osobám, které byly odsouzeny civilními nebo vojenskými soudy za následující spáchané trestné činy: velezrada, urážka Veličenstva, urážka členů císařského Domu, rušení veřejného klidu, vzpoura.“ Tak zněl text amnestie z 2. července 1917, které přední čeští politici ( Kramář, Rašín ) vděčili za záchranu před popravou a za svobodu. I když amnestie nenašla žádoucí pozitivní ohlas a Češi neprojevili za císařův vstřícný čin vděčnost, nemůže být pochyb o tom, že Karel činil vše pro mír, smíření, odpuštění, překonání nenávisti.

V roce 1919 napsal s velkou úctou francouzský spisovatel Anatol France: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho.“

polní mše svatá s císařem Karlem Mírové snahy Karla I. Rakouského nebyly vládami válčících stran vyslyšeny. Na rozdíl od ostatních, mocností i zájmových skupin, jako byla Masarykova Maffie, neusiloval o mír vítězný a byl ochoten přinést v zájmu ukončení světového ničení oběti – vzdát se části území. Když tajná mírová jednání, která podnikl v březnu 1917 prostřednictvím svých švagrů Sixta a Xaviera Bourbonských, ztroskotala, stali se Karel a jeho žena Zita terčem nenávistné kampaně militaristů a nacionalistů, kteří jim vtiskli cejch zrádců: Zita, původem Francouzka či Italka, měla být ve styku s nepřáteli, a Karel opustil německého spojence když nechtěl nasadit proti nepříteli účinné zbraně, byl proti neomezené ponorkové válce, zakazoval bombardování nemocnic a kostelů, nechtěl dovolit, aby c. a k. vojáci bojovali na západní frontě. Pro Velkoněmce byl slaboch a loutka v rukou Vatikánu, když podpořil mírovou iniciativu papeže Benedikta XV. a svým humanismem prohrával válku, zatímco Dohoda jej líčila jako tyrana a válečného štváče. Slované v něm viděli Teutona, Němci a Maďaři mu vyčítali slabost pro Slovany. Karel pro uzavření míru riskoval nejen korunu, ale i svobodu či dokonce život, svůj i své rodiny - tak si císařský pár ve vidině strašného osudu ruské carské rodiny prožil i dny strachu o osud korunního prince Otty a ostatních dětí, když musely uprchnout z nebezpečí revolučních gard z maďarského Gödöllő.

Jako jeden z hlavních úkolů své vlády vnímal zmírnění útrap zbídačené země a začal moderním způsobem řešit sociální otázky. V roce 1917 byl přijat zákon o ochraně nájemníků, o zřízení stížnostních komisí pro dělníky a v říjnu 1917 vzniklo ministerstvo pro sociální péči – první na světě. Karel jako křesťanský panovník cítil povinnost pečovat o vdovy, sirotky a válečné invalidy, o mládež, o práva dělníků, sociální zajištění, bytovou politiku. Bojoval proti lichvě a na pomoc chudobou sužovaným obyvatelům Vídně dal k dispozici i prostředky dvora i svůj osobní majetek, i když věděl, že tak může jen málo zmírnit dopady rozpoutané sociální katastrofy.

Říš rakouská nezahyne…

Císař Karel právem usiloval o to, aby jeho říše přečkala válku. Byl si dobře vědom její nesmírné ceny jako útočiště národů i záruky evropské stability. Rozkladné tendence však byly již příliš silné, vypjatý nacionalismus v monarchii došel za války nesmiřitelných rozměrů a monarchie propásla šanci na svou přeměnu ve federální stát rovnoprávných národů, jak vyhlásil svým manifestem ještě 16. října 1918. Díky Karlovu odporu proti použití síly se však všechny změny na mapě střední Evropy v říjnu 1918 udály bez občanské války a krveprolití.

Na konci dnů monarchie - po 700 letech - byl císař vyhnán ze své vlasti. Socialistická vláda v císaři, který korunu chápal jako svatou zástavu Boží a odmítl abdikovat a zradit přísahu, cítila stálé ohrožení, i když jej donutila rezignovat na účast ve vládě.

Ještě ze švýcarského exilu, kam musel odjet 24. března 1919, Karel bránil likvidaci rodné země připojením zbylého Německého Rakouska k Německu. Stále cítil odpovědnost ze svého poslání a nepolevil v politické aktivitě. Krvavá revoluce v Maďarsku, k jehož lidu byl vázán přísahou, jej v roce 1921 dovedla ke dvěma riskantním a nezdařeným pokusům o restauraci v zemi, kde byl legitimním a korunovaným panovníkem. Tehdy řekl: : „Když se vrátím do Uher, tak to jistě nebude z radosti z panování. Nosil jsem jen trnové koruny a jest to také trnová koruna, kterou mně mají Uhry vrátiti.“

Budoucnosti „svých národů“ dal znovu přednost před vlastní budoucností, a mnohými, kteří mu přísahali věrnost, byl znovu zrazen. Mocnosti jej poté nechaly transportovat do exilu na ostrov Madeira. Zde i zemřel, velmi předčasně, v úplné bídě, vyčerpán a po velkém utrpení, dne 1.dubna 1922 v kruhu své rodiny, a zanechal manželku a 8 dětí. Pohřben byl v kostele Panny Marie „Nossa Senhora do Monte“ na Madeiře, kde odpočívá doposud.

V posledních týdnech a dnech života bylo Karlovo duchovní strádání ztíženo i utrpením tělesným. Počátkem roku 1922, jen pár týdnů poté, co na Madeiru mohly přicestovat také děti a rodina byla konečně zase spolu, onemocněl chřipkovým zápalem plic. Epidemie španělské chřipky byla po celé Evropě vražedná, ale císařská rodina, která z nedostatku finančních prostředků byla nucena žít o bídné stravě ve vlhké a nevytápěné vile ve stálých mlhách vysoko nad městem, nemohla pro Karlovo uzdravení udělat nic mimo své setrvalé a láskyplné péče. Dnem i nocí seděla císařovna Zita u lože svého manžela. Lékaři, kteří byli k nemocnému povoláni až ve chvíli, kdy soudobá medicína už neměla prostředky k záchraně, veškerou tehdy obvyklou léčbou jen násobili nemocnému utrpení.

Svědectví o posledních dnech císaře ve svém deníku uchovala hraběnka Viktorie z moravského rodu Mensdorffů. Císař se stále modlil a v horečkách se vracel k tématům, která mu jako velké životní problémy zůstala na paměti - v modlitbách opakuje i prosbu za překonání rozkolu víry v Čechách. Své ženě připomíná, co ona velmi dobře ví: „Mým veškerým úsilím bylo vždy ve všech věcech rozpoznat co možná nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji, a to zcela“. Svého prvorozeného syna Ottu volá k sobě, aby viděl a nezapomněl, jak umírá katolík a císař. „Toužím tolik po tom, abych se s Tebou vrátil domů. Proč nás nechtějí pustit domů?“ šeptal tesklivě své ženě v den své smrti, v sobotu 1. dubna. Po poledni, zaopatřen svátostmi, po mši svaté, která je sloužena v jeho pokoji, s pohledem upřeným na kříž a Nejsvětější svátost umírá se jménem Ježíšovým na rtech.

Způsob, jakým se nástupnické státy bývalé monarchie postavily k výzvě vítězných mocností a odepřely tomuto člověku pomoc v nouzi, zůstane provždy jejich hanbou a flekem na praporech „moderní civilizace“.

Ve vyhnanství se císař Karel až do konce života vracel k úvahám o společném osudu národů ve střední Evropě. Varoval před těžkými následky rozpadu monarchie, která byla vystavěna na ideji nadnárodní, po řadu staletí umožňující více jak desítce národů žít pospolu poklidným životem ve společné vlasti, předvídal, že atomizace střední Evropy na tzv. národní státy nemůže být spravedlivá a národnostní problémy ještě zostří. Upozorňoval na nebezpečí, plynoucí ze ztráty rovnováhy v Evropě, obával se expanze bolševismu.

Pokud tedy byla po druhé světové válce a novém rozdělení Evropy evropská idea posledního habsburského panovníka vnímána jako pozitivní alternativa k osudu, který Evropu postihl, k ruinám, holocaustu a vyhánění obyvatelstva, pokud jeho křesťanské myšlení bylo stavěno do protikladu k nacionalismu, fanatismu, mocichtivosti a egoistickému materialismu, je to tak správně a je k tomu řada dobrých důvodů. Karel byl mučedníkem, který zahynul v boji s démony moderní doby, a protože byl králem spravedlivého míru, stal se i symbolem jednotné Evropy.

Zachovej nám Hospodine…

Už v roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, budoucí rakouský spolkový prezident, že by císař Karel měl být prohlášen blahoslaveným. Na třicet tisíc členů Modlitební ligy císaře Karla už od roku 1925 provázelo Karlovu beatifikaci svými modlitbami. Nacisté pak toto církevní společenství zakázali a jeho předseda, profesor Zessner-Spitzenberg byl prvním mezi umučenými rakouskými vlastenci v Dachau hned v prvních dnech války. V roce 1949 pak zahájila činnost obnovená „Modlitební liga císaře Karla I. za mír mezi národy“, která si Karlovo blahořečení kladla za cíl. Padesát pět let, od roku 1949 do roku 2004, trval beatifikační proces. V jeho závěru, dne 4.října 2004, papež Jan Pavel II. prohásil služebníka Božího, Karla I. z Domu Rakouského, blahoslaveným. „Byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem“, jsou slova blahoslaveného papeže Jana Pavla II.

Positio, beatifikační spis Karla I., obsahující svědectví 90 svědků, výsledky zkoumání několika tisíc písemných dokumentů, dobrozdání odborných komisí a rozhodnutí teologů včetně ohledání ostatků císaře v kapli kostela Nossa Senhora do Monte na Madeiře ( 1. dubna 1972) i lékařské ověření zázraku (z hlediska lékařské vědy nevysvětlitelného uzdravení z těžké invalidity, způsobené cévním onemocněním u Marie Zity Gradowské, Brazílie, 1960) čítal na dva tisíce osm set stran.

Dojemný příběh Karla I. Rakouského je také pro nás, občany dnešní České republiky, plný znamení. Poslední z českých králů je po boku svatého Václava druhým panovníkem českých zemí, který došel blahoslavenství. S knížetem Václavem Přemyslovcem je Karel Habsburk spojen nejen krví, ale také údělem panovníka, který dle měřítek doby - tehdejší i dnešní - nedosáhl úspěchu, neboť se vždy řídil srdcem a zdravým rozumem víc než politickou potřebou. Oba vladaři byli nositeli míru a usmíření, zůstali spojeni živou křesťanskou vírou a jsou si podobni i naplněním lidských ctností v běhu života, k jehož hořkému konci oba dospěli ještě v mladém věku.

Poslední český král se po stu letech, roku 2011, vrátil do města svého mládí v Čechách prostřednictvím své relikvie. Ve Staré Boleslavi, kde na úsvitu křesťanství mučednicky prolil svou krev svatý Václav, se tak symbolicky uzavírá celé tisíciletí české královské tradice – mezi smrtí kněžny sv. Ludmily ( 921) a smrtí posledního českého krále bl. Karla I. (1922) leží tisíc a jeden rok naší národní historie.

Král Karel I. z Domu Rakouského se vrací prostřednictvím svých relikvií a veřejné úcty na mnohá další místa do Čech, na Moravu a do Slezska plným právem jako blahoslavený českého národa na počátku nového tisíciletí, kdy se otevírají nové možnosti pro naplnění vize o sounáležitosti národů křesťanské Evropy, vize, které obětoval život, na jehož konci, na samém prahu věčnosti, řekl: „Musím tolik trpět, aby mé národy znovu našly cestu k sobě“.